Kingdom Come: Deliverance II: Středověký emoční nářez bez servítek a žhavý aspirant na hru roku

Sedm let. Sedm dlouhých let jsme žhavili svoje herní počítače a herní notebooky a čekali, až se na nás Jindra zase přijde podívat a on se opravdu čtvrtého února konečně ukázal. A bylo to naprosto epické. Jeho nové dobrodružství nás tentokrát zavede do malebné krajiny Českého ráje s dominantním hradem Trosky a později do bohaté Kutné Hory s jejími stříbrnými doly. Warhorse Studios nám slibovali, že dvojka bude "taková hra, jakou jsme chtěli udělat už jedničku". A víte co? Rozhodně nelhali. Hra je ve všech směrech vylepšená. Soubojový systém je plynulejší a přístupnější. Grafika bere dech na každém kroku. Příběh vás vtáhne a nepustí až do závěrečných titulků. A český dabing v podání známých hereckých tváří dodává celému zážitku autentičnost, kterou jinde nenajdete. V této recenzi vám prozradím, proč stojí Kingdom Come: Deliverance II za každou minutu vašeho času a proč je právem považováno za jednu z nejvýznamnějších her letošního roku. Nasaďte kroužkovou zbroj, připravte si meč a vydejte se se mnou do roku 1403, kde se začíná psát náš příběh…

Plynulá návaznost na první díl

Pokud jste hráli jedničku, tak víte, že Jindra začínal jako naprostý ňouma a nezkušený vesnický balík. I když to byl syn kováře, tak více než o kovářské řemeslo se zajímal o pitky s kamarády a jiné neplechy. Pak ale přišel osudný den. Vojsko krále Zikmunda vtrhlo do Skalice a vypálilo ji. Jindřichovi rodiče jsou zabiti přímo před jeho očima a on sám stěží unikne s holým životem. Z normálního vesnického kluka se rázem stává muž s jediným cílem - pomstít smrt svých rodičů. V hlavě má dvě jména – Ištván Tóth a Markvart von Aulitz. Během svého dobrodružství se dostane do Ratají, kde se po sérii zvláštních příhod dostane do služeb pana Racka Kobyly. Později dokonce je za trest přidělen jako osobní páže Jana Ptáčka z Pírkštejna, který je dědicem Ratají. I když začínají jako téměř nepřátelé, postupně se z nich stanou přátelé. Společně zažívají nejrůznější dobrodružství. Od lovů divokých prasat až po divoké pitky v místních krčmách. Jindřich postupem času odhaluje větší spiknutí. Za útoky v Posázaví je zodpovědná skupina lapků a kumánů, kteří jsou placeni Zikmundovým zlatem. Pracují pro krále Zikmunda, který si chce podmanit České země. Strhne se několik bitev, lapkové dokonce i obsadí spojenecký hrad. Vše ale končí šťastně – vyhnáním škůdců z pozemků pánů z Lipé. Jan Ptáček v doprovodu Jindřicha je vyslán jako posel na hrad Trosky. Má doručit důležitý dopis tamnímu pánovi Otovi z Bergova. A právě tady první díl končí. Druhý díl ale začíná přesně v tomto bodě. Jindřich a Jan Ptáček jsou na cestě k hradu Trosky s důležitým poselstvím. Ptáček chce dokázat Hanušovi, že dospěl a dokáže převzít zodpovědnost. Je proto klíčové, aby se nic nepokazilo… Ale to by nebyl Jan Ptáček.

Příběh pokračuje ve velkém aneb Audentes Fortuna k*rva j*bat

Kdybych se měla věnovat pouze příběhu druhého dílu, tahle recenze by byla asi tak na třicet stránek. Příběh je opravdu dlouhý, spletitý a textu je ve hře snad více než v Baldur’s Gate III. Shrnu vám proto obsah bez zbytečných spoilerů, abych vás neochudila o několik nemilých překvapení. Jestli si totiž myslíte, že znáte dobře naše dějiny a nic vás nepřekvapí, tak překvapí. Cesta Jindřicha a Jana Ptáčka k hradu Trosky začíná nadějně. Ptáček má konečně šanci dokázat Hanušovi, že už vyrostl z divokých let plných vína a lehkých žen. Osud je však proti němu. Družina je přepadena, většina členů pobita a naši hrdinové sotva uniknou živí. Ocitají se v divočině Českého ráje bez zásob a vybavení. Z diplomatické mise se stává boj o holý život. Po útrapách se dvojice konečně dostává na Trosky. Zde Jindřich zjišťuje, že místní pán Ota z Bergova má své vlastní plány a jak moc politika dokáže být špinavá. Napětí mezi věrností králi Václavovi a podporou jeho ambiciózního bratra Zikmunda rozděluje českou šlechtu na dva tábory. Příběh se brzy přesouvá do Kutné Hory a jejího okolí. Toto bohaté město se stává centrem mocenských her. Stříbrné doly přitahují pozornost Zikmundových agentů. Kontrola nad kutnohorským stříbrem může rozhodnout o osudu celého království. Jindřich se zde zapojuje do složitých intrik. Potkává zde řadu zajímavých postav včetně známých českých šlechticů. Jeho schopnosti jsou stále více ceněny a dostává se k důležitým úkolům. Jan Ptáček mezitím dospívá v rozvážného muže. Jeho původní lehkovážnost ustupuje politické prozíravosti. Postupně se stává klíčovým hráčem v mocenském boji o český trůn. V pozadí se také odehrává začátek náboženské reformy. Stále více hlasů se ozývá proti zkorumpované církvi a jeden z nejvýznačnějších hlasů je samotný kazatel Jan Hus. Společně s Jindřichem se dostanete do mnoha bitev, jak na straně obránců, tak i útočníků. Hra vás protáhne emoční jízdou, kde vám jde doslova na každém kroku o život. A nejenom o váš život, ale také o životy vašich spojenců, přátel i lásek.

Kromě velkých bitev řeší Jindřich i osobní dramata. Hledá nové přátele a možná i lásku. Vyšetřuje zločiny, odhaluje spiknutí a zachraňuje nevinné. Jeho pověst roste s každým úspěšným úkolem. Kromě velkých bitev řeší Jindřich i osobní dramata. Hledá nové přátele a možná i lásku. Vyšetřuje zločiny, odhaluje spiknutí a zachraňuje nevinné. Jeho pověst roste s každým úspěšným úkolem. Zikmundovy vojenské jednotky postupně obsazují české území. Napětí se stupňuje a přichází rozhodující okamžik. Jindřich musí volit – ale jde si vůbec vybrat? Nebo se jenom připojit k menšímu zlu… Příběh vrcholí v dramatickém finále. Zde se propojí všechny dějové linie. Jindřich konečně pochopí širší obraz událostí. Jenže toto poznání přichází za vysokou cenu. Hra nenabízí černobílé vidění světa. Každá z hlavních postav má své motivace a své pravdy. Záleží jen na hráči, který pohled na složitou historickou situaci přijme za svůj.

Kdo vlastně jsem ve víru velkých událostí?

Hra se odvážně pouští i do temných stránek středověku. Židovský pogrom je vyobrazen s otřesnou přímostí. Hráč vidí, jak rychle se může šířit nenávist a kam až může dojít davová hysterie. Náboženský fanatismus se objevuje v různých podobách. Od pokryteckých odpustků až po pronásledování těch, kdo zpochybňují církevní autoritu. Jindra je svědkem toho, jak se víra může stát nástrojem manipulace. Středověká justice je krutá a často nespravedlivá. Mučení je běžnou vyšetřovací metodou. Tělesné tresty a veřejné popravy jsou součástí každodenního života. Hráč musí rozhodnout, zda se tomuto systému přizpůsobí. Postavení žen ve středověké společnosti je další obtížné téma. Jindra potkává ženy různého postavení - od prostých selských dívek po šlechtičny. Každá z nich musí čelit jiným, ale vždy významným omezením. Válečné zločiny a beztrestnost mocných jsou všudypřítomné. Vraždění civilistů, znásilňování a plenění jsou běžnou taktikou Zikmundových žoldnéřů. Hra ukazuje válku bez příkras. A i když jsem se u hry opravdu hodně, ale hodně nasmála, hra mi vždy čas od času připomněla, jak temnou dobou středověk byl. A hlavně v druhé polovině vám bude aktivně házet do cesty morální dilemata. Jindra dostane příležitost se pomstít – několikrát. Není to ale tak jednoduché. Je msta spravedlivá, nebo vás činí stejnými jako vaši nepřátelé? Kdy se stáváme tím, proti čemu bojujeme? Kam až sahá naše zodpovědnost za vlastní činy? Jindra často stojí mezi volbou menšího a většího zla. Neexistují snadná řešení, jen těžká rozhodnutí. Je hodnota člověka dána jeho původem, nebo jeho skutky? V době, kdy o vašem osudu rozhodovalo, do jaké rodiny jste se narodili, hra toto téma opakovaně zkoumá. Jakou cenu má lidský život? Během války se tato hodnota drasticky mění. Jindra vidí, jak snadno mocní obětují životy prostých lidí. Kde leží hranice mezi osobní ctí a vyšším dobrem? Někdy je třeba špinit si ruce, aby bylo dosaženo spravedlnosti. Kolik morálních kompromisů je ale přijatelných? Někoho to možná už může nudit nebo to působit na sílu, ovšem mně to dodalo zcela jinou hloubku. On když je člověk pak donucen zamyslet se nad vlastními rozhodnutími, případně se opravdu podívá do statistik hry, tak je kolikrát i sám překvapen. Kolik krve, krádeží a hříchů máte za sebou při svém průchodu hrou vy?

Pisatelský skvost

Jestli existuje něco, s čím mám poslední dobou problém, jsou to texty ve hrách. Znáte ten pocit, když se na nějakou hru strašně těšíte, pustíte ji a za pár hodin máte pocit, že čtete nějakou fanfikci pacienta po lobotomii? Ano, dívám se hlavně na tebe, Veilguarde. Tak tohle vám ale v KCD II nehrozí. Celá hra je napsaná tak, že působí přirozeně a autenticky. Postavy se chovají a mluví uvěřitelně. Nenarazila jsem snad na jediný uměle působící rozhovor. Dialogy jsou psané s citem pro češtinu. Jadrná středověká mluva plná šťavnatých nadávek vás rozesměje. Rytíři, měšťané i sedláci mluví každý svým způsobem. Poznáte, kdo je vzdělaný a kdo neví, co je písmo. Postavy přirozeně přecházejí od humoru k vážným tématům. Vše plyne, jako když posloucháte skutečný rozhovor. Vedlejší postavy nejsou jen kulisou. Každá má svůj příběh a hlavně svou osobnost. Dokonce i ty na první pohled „otravné postavy“ mi rychle přirostli k srdci a bála jsem se o ně. Postavy se vyvíjejí a mění. Přátelé vás mohou zradit, nepřátelé se stanou spojenci. V životě není nic černobílé. I ti nejhorší lidé mají své důvody. I ti nejlepší někdy udělají strašné věci. A hra vám to podá tak, že je dokonce i chápete.

Staří známí v novém kabátě

Velmi jsem ocenila, že se hry vrátili staří známí. Hlavně můj oblíbenec Bohuta, pro kterého mám slabost už od neslavného kázání v Úžicích. Bylo docela překvapení, když zrovna on byl vyslán, aby vypátral Jindru a pana Ptáčka. Ale rozhodně velmi vítané překvapení. Dozvěděla jsem se o něm spoustu nových věcí, které z Bohuty udělali víc, než jen věčně ožralého frátera, co rád hřeší. Ukázal i moudrost, soucit, vtip a hlavně loajalitu vůči těm, které má rád. Bylo skvělé sledovat, jak roste jeho vztah k Jindrovi a jak se pro něj stává jakousi otcovskou figurou. Přítomnost Hanuše z Lipé a Racka Kobyly jsem očekávala, ale udělalo mi radost, jakým způsobem se ve hře objevili. A pak je tu samozřejmě můj milovaný Jan Ptáček, kterého zbožňuju už od prvního dílu. Přerod ze sobeckého namyšleného fracka, který myslí jen spodní částí těla, do zralejšího muže, byla radost sledovat. A to, jak se vyvíjí vztah mezi ním a Jindřichem (ať už přátelský nebo romantický) byla doslova slast.

Trošku osekaná romantika

Ano, ano, já vím. Tohle není Dragon Age, Mass Effect ani Baldur’s Gate III. Nemůžu čekat extrémně propracované vztahy, nekonečné intimní scény, polibky na vyžádání a podobné interakce. Vždyť už v jedničce romantika nehrála zase až tak velkou roli. A stejně, trošku mě zamrzelo, že romance působí tak nějak.. nedodělaně. Protože se události ze dvojky odehrávají jen pár týdnů po jedničce, asi většina hráčů měla romanci s Terezou. Hra nabízí možnost zůstat Tereze věrný a mluvit o ní jako o lásce svého života, se kterou chce Jindra založit rodinu. Ovšem na ty, kteří chtějí prozkoumat jiné možnosti, vývojáři také mysleli. Během toku událostí se Jindra seznámí s o trochu starší Kateřinou, které zachrání život a ona mu to pak oplatí. Jindrovi také může padnout do oka mladá statečná šlechtična Róza během toulek po Kutné Hoře. Milá a přímočará Klára může Jindrovi učarovat během mise na Nebákově. A ačkoliv mise související s nimi byly super, romantika postrádá hloubku. Jediná romance, kde jsem opravdu viděla vývoj a trošku větší hloubku, byla romantická linka s Janem Ptáčkem. Protože s ním Jindra interaguje hned od začátku a po celou dobu, můžete postupně sledovat díky vaším volbám přerod přátelství v něco více. A upřímně, tahle romance je prostě můj kánon. Ale stejně jako u holek výše, po vyvrcholení celé romantické linky už si s Janem nemůžete ani pořádně promluvit. Což trochu zamrzí. Ve hře samozřejmě nechybí ani lazebnice a spousta příležitostí si nezávazně vrznout.

Těžká dráha zloděje

Jestliže jste v jedničce byli totální zlodějské eso, vykradli jste celé Rataje včetně obou hradů a ještě jste bez povšimnutí vybrali kapsy Hanušovi, ve dvojce možná budete mít docela utrum. Když se rozhodnete podlehnout pokušení a "vypůjčit si" něčí majetek, nepočítejte s tím, že to zůstane bez povšimnutí – a to i v případě, že vás u toho nikdo nechytí. Pokud vytáhnete z kapsy klíč od truhel chudáčkovi vesničanovi, zatímco se omámen alkoholem válí na stole v hostinci, po vystřízlivění si toho všimne. A logicky vymění zámek u truhel i od dveří svého domu. Takže vám klíč nebude k ničemu. A když se stanete postrachem celé vesnice a věci se ztrácejí častěji, lidé znervózní, zamykají častěji a dokonce mohou povolat více stráží. Systém navíc chytře rozlišuje, koho jste okradli. Ukradnout bochník chleba sedlákovi vám možná projde s pokrčením ramen stráží, ale zkuste si "vypůjčit" stříbrný pohár od šlechtice, a biřici vás budou honit jako divou zvěř! Je to vlastně docela spravedlivé, ne? Roztomilé je také sledovat, jak obyvatelé reagují na malé detaily. Necháte-li otevřené dveře, které někdo před chvílí zamkl, vzbudí to podezření. Majitel nejprve zkontroluje, jestli něco nechybí, a pokud ano, hned ví, koho má podezřívat - toho divného chlápka v kapuci, co se před chvílí plížil kolem!

Zabíjet už není tak snadné

A samozřejmě to funguje i v případě, že někoho zbavíte života. Jakmile se najde mrtvola, lidé člověka oplakávají a začnou vraždu ihned vyšetřovat. I když bez povšimnutí nalijete do kotlíku s jídlem jed, může se stát, že vás stráže vypátrají. Přeci jen je Jindra cizinec a ti jsou hned podezřelí nejvíc. Ovšem někdy vám to i může projít. Při procházce takovou vesnicí pak můžete zaslechnout rozhovory o tom, jak je Bůh trestá za hříchy a doporučení, ať jste opatrní a nikam nechodíte sami, protože tu není bezpečno. Na druhou stranu, systém někdy funguje až příliš horlivě. Můžete pomoci ženě najít ztracenou vnučku, zachránit ji před jistou smrtí a stát se hrdinou dne. Ale pak si v únavě lehnete na její postel, abyste si odpočinuli, a ona na vás bez váhání pošle stráže. Nebo strávíte romantické chvíle s lazebnicí v lázních, a když je po všem, udá vás biřicům, protože jste překročili zavírací dobu - i když vás tam sama držela! Přesto je úžasné vidět, jak ve hře fungují příčiny a následky. Lidé si pamatují, co jste udělali (nebo neudělali), mluví o vás za vašimi zády a podle toho s vámi jednají. Pověst se šíří jako mor po vesnici a s ní i váš vliv. Můžete se stát uznávaným členem komunity, ke kterému lidé vzhlížejí, nebo obávaným výtržníkem, před kterým matky schovávají děti. Je to na vás - a přesně takhle by RPG hra měla fungovat.

Zločin a trest

Zatímco v prvním díle Jindrovi za přešlapy proti zákonu hrozilo maximálně tak vězení, ve druhém díle už jde celkem do tuhého. Evidentně udělat přešlap na Trosecku či Kutnohorsku není stejné jako v Posázaví! Jakmile vás chytí při nekalosti, středověká spravedlnost ukáže svou nelítostnou tvář. Zkuste ukrást kuře a můžete se ocitnout v kládě na návsi, kde se na vás budou chodit dívat místní a možná schytáte i ránu shnilým jablkem do obličeje. Pro drobné prohřešky vás strážci pořádku mohou ocejchovat – doslova vypálit znamení na vaši kůži, aby každý viděl, že jste lotr. A pro ty, kteří si troufnou na opravdu závažné zločiny jako vražda šlechtice nebo pytláctví? Tam už čeká jen jeden trest – oprátka. Viděla jsem Jindru viset na šibenici po nešťastné loupeži, která se zvrtla, a věřte mi, vývojáři se neostýchali ukázat všechny detaily. Nejděsivější na tom celém je, že každý trest zanechává na Jindrovi stopy – jizvy od cejchu zůstávají, lidé si pamatují vaši hanbu, a některé dveře se vám už nikdy neotevřou. V Kingdom Come II není zločin hrou – je to sázka o Jindrův život a budoucnost.

Vzhůru do bitvy

To, že soubojový systém je naprostý unikát, víme už od jedničky. Složitý unikát. Ale protože ve druhém díle už Jindra není žádný jouda – přeci jen stál už v hodně bitvách jako ostřílený mazák, souboj už není tak těžký. Jak je to možné? Oproti prvnímu dílu se systém zjednodušil a zpřehlednil. Místo šesti směrů útoků máte nyní čtyři – sek shora, zprava, zleva a nově bodnutí místo spodních útoků. Zní to jednoduše, ale když v zápalu boje musíte přemýšlet, odkud přijde nepřítelův útok, jak ho vykrýt a zároveň plánovat svůj protiútok, začnete se potit stejně jako Jindra ve své plátové zbroji. A přeci, boj s mečem mě v tomhle díle začal skutečně bavit. Mezisoubojový repertoár rozšířily také halapartny, sudlice a kopí – zbraně, které si drží nepřítele od těla, ale v těsném prostoru jsou nemotorné jako kráva na ledě. Když už mluvíme o blízkém boji, nezapomeňme na propracovaná komba – správná sekvence úderů může skončit úderem hlavice meče do obličeje soupeře, což je pohled, který zahřeje u srdce. Můžete se také vyhecovat bojovým pokřikem – nic nepomůže tak jako pořádně si zařvat před tím, než rozsekáte soupeře. A vedle vznešených pokřiků jako „Bůh to žádá!“ si můžete také barvitě zanadávat nebo soupeřům oznámit „Já mám hlad!“. Pro ty, kteří dávají přednost likvidaci ze stínů, je tu stále možnost plížení a tichých likvidací. Oproti prvnímu dílu ale přibyl třetí smysl, kterým vás mohou nepřátelé odhalit – čich. Ano, pokud se několik dní nekoupete, mohou vás nepřátelé doslova ucítit dřív, než vás uvidí. Tohle není jen vtipná drobnost, ale praktická herní mechanika, která vás nutí občas navštívit lázně, pokud chcete zůstat ve stínech neodhaleni.

Tři, dva, jedna…pal!

A teď k té vzrušující novince – konečně můžete nepřátelům poslat pozdrav i na dálku! Vedle osvědčeného luku přibyla kuše – pomalejší, ale smrtelnější sestřenice, která dokáže prostřelit i slušné brnění. Mám pocit, že kuši si hráči vyloženě vybrečeli, protože to byla jedna z hlavních připomínek k prvnímu dílu. A pak je tu ta kontroverzní píšťala – první palná zbraň, která dělá takový rámus, že o vaší přítomnosti ví celé údolí. Upřímně? Nabíjení trvá snad celou věčnost a míření připomíná spíše modlitbu než přesnou střelbu. Když konečně vystřelíte, projektil letí víceméně, kam se mu zachce, ale pokud náhodou trefíte rytíře, padne jako podťatý, ať má jakoukoliv zbroj. Realistické? Nejspíš ano. Praktické? Ani náhodou. A zkuste si s tím krámem ulovit v lese zajíce, abyste dostali achievement. Nemožné.

Bez koně ani ránu

Kdo by se chtěl belhat po kopcích Českého ráje pěšky, když může cválat na věrném oři! Váš kůň není jen živý přepravní prostředek – je to parťák, který vás doprovodí na všech cestách. Čím víc spolu jezdíte, tím je váš vztah silnější, a to se projeví i na výdrži vašeho čtyřnohého přítele. Asi vás potěší, že Šedivka, vaše věrná kobylka z prvního dílu, vás může doprovázet i na tomto dobrodružství. A když s ní najezdíte dostatečný počet kilometrů, dokonce bude jedním z nejlepších koní ve hře díky skrytému perku. Novinkou, která potěší unavené nohy, jsou vozy – konečně se můžete pohodlně uvelebit na kozlíku nebo dokonce uvnitř a nechat se vézt krajinou jako pán. Přiznám se, že jsem si nejednou připadala jako středověký magnát, když jsem projížděl kolem dřících sedláků, zatímco Jindra si hověl v přepravním voze. Na druhou stranu jízda na voze je spíš pro samotný zážitek, než pro pravidelné cestování. Vozy totiž jedou pomalu, zastaví je každá překážka a ve vesnici, kde asi hodinu čekají na cestující, je ne vždy zastihnete.

A co se týče cestování ve více lidech, díky bohu, vývojáři přidali skvělou funkci. Když potkáte NPC, které potřebujete následovat – ať pěšky nebo na koni, stačí stisknout klávesu Alt a Jindra se automaticky drží v jeho stopách. Žádné další kličkování mezi stromy nebo neustálé upravování rychlosti – váš Jindra prostě jde nebo jede, kam je třeba. Tahle drobnost mi ušetřila tolik frustrace, že bych objala každého vývojáře, který se na ní podílel! A když je cesta příliš dlouhá nebo nudná? Rychlé cestování vás přenese k cíli za zlomek času – samozřejmě s rizikem, že po cestě narazíte na lapky nebo jinou nepříjemnost. Ale to už jsme zvyklí, že obyčejná cesta z bodu A do bodu B může být sama o sobě životním dobrodružstvím! Oproti prvnímu dílu se ale při rychlém cestování může stát mnohem více věcí, než jen to, že vás přepadnou lapkové. Mnohem častěji potkáte zajímavé NPC, někdy i s úkolem. A dokonce můžete potkat i samotnou smrt.

Jindřich, práce všeho druhu

Myslíte, že středověk byl jen o zabíjení banditů a honění nepřátel? Omyl! Jindra může být stejně zaneprázdněný jako dnešní workoholik s třemi side-joby. Vezměte si třeba kovařinu – zapomeňte na nudné klikání na ikonky. Tady rozpálíte výheň do ruda, žhavíte železo do správné teploty a pak vedete každý úder kladivem s precizností hodnou mistra. S každým zvonivým dopadem se před vašima očima formuje čepel sekery nebo podkova. Je to jako virtuální terapie – a navíc si ukujete zbraň, která překoná vše, co najdete v obchodech! Když zrovna nemlátíte do kovadliny, můžete své štěstí zkusit v kostkách. Věřte mi, že není lepší pocit než když oberete nafoukaného šlechtice o poslední groš, zatímco se tváříte, že jste to udělali pouhou náhodou. Těžko se potom divit, že jsem v téhle minihře ztratil desítky hodin a několik virtuálních majetků. Pro klidnější povahy je tu alchymie – sběr bylin dostal vylepšení v podobě možnosti sušení. Bylinkářství připomíná trochu meditaci – brouzdáte malebnou krajinou a hledáte vzácné rostliny. Vaření lektvarů je pak mnohem příjemnější než v prvním díle – kotel se vaří sám a vy nemusíte neustále dmýchat jako zběsilý. Dokonce vám hra odpustí i drobné chyby během přípravy, takže se nemusíte bát experimentovat.

Pokud toužíte po vzrušení, vydejte se na lov. Srnky a kanci sice o pudu sebezáchovy zřejmě nikdy neslyšeli (jdou vám prakticky naproti), ale pocit, když se vracíte do vesnice s batohem plným masa, je k nezaplacení. Jen si dejte pozor, aby vás nechytili královští hajní – pytláctví se trestalo stejně přísně jako krádež! Neulovili jste jen zvěřinu, ale také byste ji rádi proměnili v chutný pokrm? Žádný problém! Usedněte k ohništi, vytáhněte kotlík a můžete začít s kulinářským uměním středověku. Hra vám nabízí možnost připravit si vlastní jídlo z nasbíraných surovin – maso můžete buď jednoduše upéct, nebo z něj vykouzlit výživnější pokrm přidáním bylinek a dalších ingrediencí. Pozor ale na zkažené suroviny – středověká hygiena neznala lednice, a tak se maso rychle kazí. Čerstvě uvařené jídlo nejen zažene Jindrův hlad, ale také doplní energii a může poskytnout dočasné bonusy ke statistikám. Pro soutěživé duše jsou tu závody na koních, kde můžete ukázat, jak skvělého oře jste si vychovali, nebo střelecké soutěže, kde dokážete přesnost svého oka. A když máte chuť si jen tak změřit síly s kamarády, nabízí se přátelské souboje v pěstních zápasech – pravda, občas skončíte s monoklem, ale čest a pověst nekompromisního rváče stojí za to. Všechny tyto aktivity přitom nejsou jen zábavné odbočky – Jindra se v nich zlepšuje a získané dovednosti pak využije v hlavních úkolech. Když dokážete ukovat kvalitní meč, možná vám to otevře dveře u místního kováře. Když budete skvěle vařit lektvary, možná zachráníte někoho od horečky. A když vyhrajete kostkách všechny peníze od místního výběrčího daní? No, pak budete mít aspoň na novou zbroj, až vás za to budou honit stráže!

Průzkumník divočiny jménem Jindra

Chcete najít všechny poklady? Budete muset napnout uši a otevřít oči dokořán. Když jsem jednou cválala lesem, zahlédla jsem mezi stromy obrys polorozpadlé chatrče. Čistě ze zvědavosti jsem k ní zamířila, nadšená že tam možná bude poklad. Místo toho jsem o hodinu později řešila dramatický příběh s rodinným dědictvím! Tahle hra dokáže překvapit, když to nejméně čekáte. Nejlepší věci ve hře objevíte, když budete prostě žít ve světě a všímat si jeho detailů. Třeba když v hospodě zaslechnete, jak si dva sedláci stěžují na podivné zvuky z lesa. Nikdo vás nevyzve k akci, žádný vykřičník se neobjeví v deníku – buď se zvednete a jdete to prozkoumat, nebo se o tajemství nikdy nedozvíte. Jednou jsem objevila šikovně schovanou mrtvolu, o které Jindra prohlásil, že by se měla nahlásit rychtáři. Žádný quest, žádné označení, prostě si to pamatuj, jinak přijdeš o celkem slušnou odměnu. Pozor ale na perk "Objevitel" – berte ho, až když máte svět prochozený křížem krážem. Tento perk vám sice okamžitě odkryje mapu a vyznačí všechna zajímavá místa, ale zároveň tím přijdete o to kouzlo objevování. Jako kdyby vám někdo prozradil pointu detektivky na začátku knihy! A pak jsou tu easter eggy, které vývojáři z Warhorse rozseli po světě jako velikonoční vajíčka. Našli jste už legendární meč zaražený v kameni? Nebo jste narazili na táborák, který vypadá podezřele podobně jako ty ze hry Dark Souls, včetně meče zaraženého v ohni? V jedné jeskyni můžete dokonce najít kostru s kloboukem a bičem, která podezřele připomíná jistého dobrodruha z klasických filmů. Nejvíc mě ale dostala skrytá lokace, kde můžete najít kosti pravěkých tvorů – což je vlastně historicky korektní, protože první fosilie byly skutečně objevovány již ve středověku, jen lidé nevěděli, co přesně našli. Ve hře najdete dokonce i stopy po vývojářích – podívejte se pozorně na některé náhrobky nebo na nápisy v kostelech a hospodách, často tam najdete jména lidí z týmu Warhorse. Kingdom Come: Deliverance II prostě odměňuje zvědavé povahy. A nejlepší na tom je, že většina těchto skrytých pokladů a příběhů není označena jako klasické úkoly – jsou to prostě autentické střípky světa, které čekají, až je objevíte. Takže vám radím – sesedněte občas z koně, zaposlouchejte se do hovoru vesničanů a nechte se unášet středověkým světem. Nikdy nevíte, co za dalším kopcem čeká.

Dechberoucí krajina

Když jsme u toho průzkumu, grafika je neuvěřitelná. Tedy ve smyslu, že jsem měla kolikrát problém poznat, co je reálná fotka a co screenshot. České lesy, louky a skalnaté útvary Českého ráje vypadají jako z pohádky. Nikdy předtím nevypadaly digitální Čechy tak kouzelně. Hrad Trosky na obzoru vypadá majestátně. Jeho dvojice věží se tyčí nad krajinou jako strážci dávných časů. Kutná Hora pak překvapí detailně zpracovanými úzkými uličkami a živě působícím městem. Vesnice působí zabydleně a útulně. Kouř stoupá z komínů, slepice pobíhají po dvorku, prádlo se suší na šňůrách. Pole se vlní ve větru a lesy šumí s každým poryvem. Díky pokročilým animacím rostlin a stromů se krajina nikdy nepřestává hýbat. Osvětlení hraje ve hře hlavní roli. Slunce prosvítající mezi větvemi stromů vytváří na zemi proměnlivé vzory. V noci pak měsíc a hvězdy jemně osvětlují krajinu. Pochodně a svíčky vrhají teplé, mihotavé světlo. Interiéry budov získávají díky dynamickému osvětlení úžasnou atmosféru. Efekty počasí vás vtáhnou do hry. Déšť bubnuje na střechy a vytváří kaluže. Možná bych byla radši, kdyby v něm bylo vidět dál než na pět kroků. A nebyl tak ohlušující. Ale člověk nemůže mít všechno. Každopádně hra je opravdu pastvou pro oči. Hlavně na Trosecku jsem se několikrát přistihla, jak jsem se zastavila a jen zírám na scenérii. Kolikrát jsem si dala oraz od plnění questů a jen jsem se tak bezcílně potulovala krajinou a vychutnávala si, jak skvěle a realisticky vypadá. Navíc do hry přibyla jedna skvělá věc – a to je fotorežim. Teda, skvělá pro mě, horší pro stav mého počítačového úložiště. Moje složka na screenshoty se totiž už počítá v gigabajtech.

Hudba, která sytí duši

Hudební doprovod v Kingdom Come: Deliverance II vás vezme na emotivní cestu středověkými Čechami. Orchestrální skladby nahrané v pražském Rudolfinu zní majestátně a autenticky. Každý tón přináší atmosféru dávných časů. Skladatel Jan Valta opět dokázal nemožné. Jeho melodie se vám vryjí do paměti a zůstanou tam dlouho po dohrání hry. Každá oblast má svůj jedinečný hudební motiv. Český ráj zní jinak než Kutná Hora. Bitevní scény doprovází burácivé chorály a dunivé bubny. Srdce vám buší ve stejném rytmu. Klidné chvíle v přírodě zdobí jemné flétny a smyčce. Při toulkách lesem slyšíte ptačí zpěv a šumění listí. Vše působí živě a přirozeně. Hospody a krčmy ožívají lidovými písněmi. Opilí vesničané zpívají košilaté odrhovačky. Šlechtické hostiny doprovází elegantní dobová hudba. Posvátná místa naplňuje velebný chorál. A v kumánském táboře si můžete zkusit maďarské lidovky. Hudba plynule reaguje na dění ve hře. V nebezpečí zrychlí a zintenzivní. Při objevování nových míst vás odmění triumfálními motivy. Během emotivních scén podtrhne každý pocit. Radost, smutek, naději i zoufalství. Zvuková kulisa středověku je naprosto dokonalá. Řinčení zbraní, dusot kopyt, volání trhovců. Vše zní přesně tak, jak má. Kingdom Come: Deliverance II není jen pastvou pro oči. Je to i koncert pro uši.

Dabing nebo titulky?

To byla otázka, která mě dlouho trápila. Jedničku jsem dohrála v angličtině a znovu si ji před vydáním dvojky dala v češtině. A ačkoliv naprosto miluju Luka Dalea (VA Jana Ptáčka), Jindřicha prostě miluju v češtině víc. A tak jsem se rozhodla pro dabing. A určitě jsem neudělala chybu. Ve hře narazíte na velké množství věcí, jejichž vtipnost se v anglickém originále ztrácí. Hra byla prostě napsána s citem pro češtinu a jde to na ní poznat. A i když dabing někdy u vedlejších postav trošičku pokulhává, pro samotnou imerzi jsem mu to odpustila. Přece jen, jsme v Čechách, chci slyšet naši krásnou češtinu.

Něco si přej, padají FPS

Hrát hru hned po vydání je vždycky výzva. Ale mě celkem baví objevovat bugy ve hrách. A i zde jsem si užila. Občas se stane, že NPC uvízne v animaci jako kdyby zkamenělo pohledem na Medúzu. Já sama jsem uvízla na Šedivce při průjezdu nižší branou – nespadla jsem, jen nešlo jít dopředu ani dozadu. Několikrát se mi podařilo propadnout texturami nebo se protivník zasekl o nějaký předmět, nejčastěji o strom. Občas se také stane, že quest uvízne, protože se nespustí potřebný skript, ale většinou stačí nahrát poslední uložení a vše funguje, jak má. Není nic zábavnějšího než vidět vážnou dějovou scénu, kde má Jindra nasazený přilbu, ale ve cutscéně mu přesto vlají vlasy ve větru. Všechny tyto drobné nedokonalosti ale působí spíš jako kořenící přísada do jinak výtečného pokrmu – občas vás překvapí, ale nikdy nezkazí celkový zážitek. Co mě ale už hodně pozlobilo, bylo padání FPS. První polovina hry byla naprosto bez problémů, ale v druhé polovině hry, když jsem vlezla do jakékoliv místnosti nebo menšího prostoru, z obvyklých 80 FPS jsem se propadla třeba na 10. Pokud jsem stála na místě, tak se FPS zvedli opět na původní hodnotu, ale při pohybu opět propad.

Jinak co se týče celkové optimalizace, až na ty propady v místnostech si nemůžu stěžovat. Na mé RTX 4070 hra při ultra detailech hladce překračovala 80 snímků za sekundu. Zkoušela jsem i experimentální nastavení, které posouvá vizuální laťku ještě výš – detailnější stíny, komplexní odrazy světla, ostřejší obraz. I když jsem dostala varování, že je to jen pro nejsilnější stroje, FPS se prakticky nehnuli. Pro majitele slabších sestav mám dobrou zprávu – hra nabízí širokou škálu nastavení, takže i na starších strojích si užijete krásy českého středověku v rozumné plynulosti. A pokud si přece jen chcete vychutnat tuhle neuvěřitelnou jízdu v co nejlepší kvalitě, bude to chtít pořádnou herní mašinu. Nemusí to ale stát majlant. Jak to? Stačí se poohlédnout po předváděcím herním počítači nebo po předváděcím herním notebooku. Tyto mašiny jsou totiž jenom jednou vybalené a až o několik desítek procent levnější.

Jaké jsou vlastně požadavky na hru?

Processor: Intel Core i7-13700K, AMD Ryzen 7 7800X3D

Grafika: NVIDIA GeForce RTX 4070, AMD Radeon RX 7800 XT

RAM: 32 GB

Hra zabere 100 GB volného místa na SSD disku.

Hodnocení:

Miluju, miluju, miluju, 10/10.

Po 169 hodinách strávených v českém středověku musím přiznat – tahle hra se mi dostala pod kůži způsobem, jaký jsem nečekala. Jak stojím na kopci nad Kutnou Horou, zalitou zlatavým podvečerním sluncem, a pozoruji stavbu chrámu sv. Barbory, uvědomuji si, že Kingdom Come: Deliverance II není jen hra – je to cesta časem, která vás pohltí celou. Warhorse Studios přinesli pokračování, které překonává původní titul ve všech ohledech. Soubojový systém je nyní svižnější a přístupnější, aniž by ztratil na hloubce. Questy jsou propracované s tolika větvemi a možnostmi, že jsem některé úkoly hrála opakovaně, jen abych viděla, co by se stalo "kdyby". Ať už jsem se plížila ve stínech, vyjednávala s obchodníky, nebo stála v první linii bitvy, cítila jsem, že jsem skutečnou součástí tohoto světa. Romance s Janem Ptáčkem ve mně rezonuje ještě dlouho po dohrání – způsob, jakým vývojáři napsali tento vztah, je citlivý, uvěřitelný a hluboce lidský. Jejich společná cesta od prvních záblesků přátelství po rozvíjející se city je vykreslena s takovou jemností, až jsem se přistihla, že prožívám každý jejich rozhovor s motýly v břiše. Lokace jsou dechberoucí – každý krok je odměnou pro oči. Ať už jsou to skaliska Českého ráje nebo bohaté uličky Kutné Hory, každý detail je vykreslený s láskou a péčí, která svědčí o oddanosti vývojářů své vlasti. Kochala jsem se každým metrem cesty, každou mýtinou a každým zapadlým táborem, který jsem objevila. A ta hudba! Orchestrální score nahrané v pražském Rudolfinu pod taktovkou Jana Valty dodává hře další rozměr. Ať už jde o tiché momenty při průzkumu krajiny nebo o burácející chorály během epických bitev, soundtrack perfektně podtrhuje atmosféru. Postavy, které jsem během hry potkala, se mi vryly do paměti – od drsných žoldáků s měkkým srdcem až po intrikující šlechtice. Každá z nich má svůj příběh a motivace, které dávají smysl. Vytvořila jsem si k nim vztah, který přesahuje běžné herní NPC – zajímalo mě, co se s nimi stane, a některá rozhodnutí mě stála bezesné noci. Po dohrání totální pocit prázdnoty a stesku. Autoři vdechli středověkým Čechám život. Nejde jen o kulisy pro vaše dobrodružství. Je to svět plný bolesti, radosti, lásky i nenávisti. Svět, který si vás získá a nepustí. Svět, který vám bude chybět, až hru dohrajete.

Je to bez debat 10/10, a teď mě, prosím, omluvte. Musím se vrátit do roku 1403. V Kutné Hoře se něco chystá a Jindra tam nesmí chybět.